Dánsko je jednou ze zemí, která se prostřednictvím jednotek ISAF podílí na stabilizaci Afghánistánu. Ke skupině vojáků odjíždějících na misi se připojil režisér Janus Metz a natočil dokument, který rozbouřil poklidné vody dánského veřejného života. Snímek Armadillo, pojmenovaný podle dánské základny v jihoafghánské oblasti Helmand, získal na filmovém festivalu v Cannes hlavní cenu v Týdnu kritiky.

Spíše než natočit reportáž o dánských jednotkách v Afghánistánu se tvůrci pokusili zpracovat filozofický esej na téma války a lidské přirozenosti. Snímek byl uveden i na filmovém festivalu v Karlových Varech, kam ho přijeli představit tři z jeho tvůrců: kromě režiséra i střihač Per Kierkegaard a zvukař Rasmus Winther. Po české premiéře mluvili o dánských jednotkách v Afghánistánu i o reakcích dánské a mezinárodní veřejnosti na otázky, které Armadillo vyvolává.

Janus: Armadillo je válečný dokument, který sleduje jednotku dánských vojáků na jejich šestiměšíční misi v Afghánistánu. Spolu se mnou se tam vypravil kameraman Lars Skree. V Afghánistánu – na základně Armadillo v provincii Helmand – jsme žili necelé čtyři měsíce, tedy více než polovinu z celkové doby, po kterou tam pobývali vojáci. Začali jsme je natáčet už předtím, než odjeli, během jejich mise i po příjezdu zpět do Dánska. Pokusili jsme se zobrazit a popsat podstatu války a mezilidské vztahy a interakce na té nejzákladnější úrovni v extrémních podmínkách válečného konfliktu. To celé jsme pak začlenili do širších souvislostí současné situace v Afghánistánu. Armadillo je film, který nás odvádí od kancelářských místností a politických rozhodnutí k syrové realitě války a jejímu mikrokosmu.

Proč jste se rozhodl natočit dokument na tohle téma?

Janus: Měl jsem dva důvody. Tím prvním a hlavním důvodem byla skutečnost, že v Dánsku do té doby neprobíhala žádná větší veřejná debata o válce v Afghánistánu. Dva z mých nynějších producentů napadlo natočit na tohle téma sérii dokumentů a oslovili mě, jestli bych měl zájem na nich pracovat. A já jsem s jejich názorem, že o situaci v Afghánistánu potřebujeme rozproudit debatu, souhlasil. Debatu o tom, o co se v Afghánistánu snažíme, zda je to dobře něbo špatně a jestli má naše snažení vůbec nějaký smysl. To byl tedy ten první důvod. Kromě toho to pro mě ale byla i filmařská výzva, protože natočit dobrý válečný dokument je poměrně obtížné. Chtěl jsem navíc zjistit, co pro nás znamená civilizace a jaké máme představy o zápasu civilizace s prapůvodní lidskou podstatou, o boji mezi světlem a tmou. V tomhle kontextu jsme chtěli sledovat mladé lidi a zjistit, jak si zdůvodňují a racionalizují své působení ve válce a jak se mění jejich pojetí vlastní identity během doby, po kterou jsou na misi v Afghánistánu.

Film ukazuje velmi syrové záběry z bojových situací. Bylo obtížné získat povolení dánské vlády a armády k natáčení a k dokončení snímku podle vašich vlastních představ?

Janus: Většina téhle práce už byla hotová předtím, než jsem se do projektu zapojil. Povolení zajistili producenti a podařilo se jim vyjednat poměrně volné pole působnosti. Myslím si, že zčásti je to i důsledkem toho, že dánská armáda byla po dlouhou dobu obviňována z velké uzavřenosti a z toho, že veřejnosti nedávala příliš šancí dozvědět se, co se v Afghánistánu opravdu děje. Armáda tedy byla do určité míry pod tlakem, aby se otevřela, a my jsme zrovna byli při tom. To je tedy jedna stránka věci, tou druhou pak bylo vlastní natáčení na základně. I tam jsme měli všude volný přístup a podporu ze strany armády. Dovolili nám pobývat na jedné ze základen v přední linii, jak dlouho jsme chtěli. Samozřejmě ale, když si velitelé uvědomili, že se tam dostáváme k některým hrůzným záběrům, začali být nervózní. V jednu chvíli dokonce celé natáčení zastavili, chtěli část záběrů získat a zabránit, aby se do filmu dostaly. Vznikly spory, ale nakonec jsme se domluvili. Myslím, že si uvědomili, že by pro ně nebylo vhodné ani výhodné do filmu nějak zasahovat nebo se ho snažit zastavit. Dopadlo to tak, že jsme jim nakonec pustili pracovní verzi filmu, ke které se mohli vyjádřit z hlediska národní bezpečnosti a bezpečnosti dánské mise. Nakonec neměli téměř žádné připomínky a my jsme film dokončili v podstatě tak, jak jsme chtěli.

Dánská armáda dokonce začala film pouštět svým vojákům před odjezdem na různé mise. Co je podle vás tím hlavním důvodem?

Janus: Myslím si, že jim chtějí ukázat, jak válka doopravdy vypadá a jak traumatizující bojové situace jsou. Kromě toho si ale myslím, že se snaží být v tomhle ohledu čestní a otevření, chtějí dát vojákům co nejlepší a nejúplnější informace a připravit je na to, co je čeká. Chtějí, aby vojáci dobře rozuměli situaci, v níž se zanedlouho ocitnou, a také aby ti, kdo se na takové povolání nehodí, měli možnost odejít dřív, než bude pozdě. Dalším důvodem je i to, že náš film rozpoutal v Dánsku obrovskou debatu. Všichni Dánové už film viděli a název základny Armadillo pro ně není žádným cizím pojmem. Takže i kdyby armáda chtěla, stejně by vojákům nedokázala zabránit, aby se na film podívali. Rozhodli se proto, že než aby ho zakazovali, zvolí přesně opačný postup a přijmou ho za svůj.

Film zachycuje velmi mladé vojáky, kteří do té doby neměli žádnou zkušenost s válkou. Jak je půlroční pobyt na misi v Afghánistánu změnil?

Janus: Pro natáčení jsem si schválně vybral mladíky, kteří jdou do války poprvé. Zčásti proto, že divák se může společně s nimi postupně učit a zjišťovat, jak válka doopravdy vypadá. Když totiž něco zažíváte poprvé, býváte otevřenější k a vnímavější k novým podnětům a poznatkům, než když procházíte rutinní záležitostí. Takže jsem natáčel s vojáky, kteří odjíždějí velmi mladí a nevinní, nepoznamenaní žádnou traumatickou zkušeností, zvědaví na nová dobrodružství. Postupně ale začínají být hrubí, suroví a cyničtí. Zvykají si na vše okolo a upadají do stavu jakési otupělosti a letargie. Válka se jim dostane pod kůži a stává se jejich součástí. S tím pak souvisí známé případy vojáků, kteří mají velké problémy vrátit se z války zpět do běžného života.Kvůli extrémním a násilným zážitkům si pak jen obtížně znovu zvykají na civilizované prostředí. I to bylo jedním z témat, kterého jsem se ve filmu chtěl dotknout:  jak dochází k tomu, že lidé za určitých okolností přestávají být lidmi.

Pokud budete mluvit ze svého vlastního pohledu, nakolik se váš pobyt na základně lišil od toho, co jste původně očekával?

Janus: S tím, že se bude bojovat, jsem počítal, různé příběhy jsem slyšel už před odjezdem. Oblast Helmand, ve které jsem v Afghánistánu natáčel, se ale stává pořád nebezpečnější a probíhá zde stále více bojů, konflikty se vyostřují a jsou intenzivnější. Realita tedy byla horší, než jsem očekával. Navíc jednotka, kterou jsem s kamerou sledoval, byla ze všech dánských jednotek vystavena největšímu nebezpečí. K bojům pravidelně docházelo několikrát týdně a s nepřáteli jsme se setkávali i poměrně zblízka, jednou nás od sebe dělily pouhé čtyři metry. Takhle vyostřenou situaci jsem nečekal nejen já, ale ani mnozí vojáci. Když teď přemýšlím o tom, co pro mě bylo z hlediska mého původního pohledu a mých názorů nejpřekvapivější a na co jsem si musel nejvíc zvykat, je to asi průběh vlastní bojové akce. Okamžitě se totiž ocitnete ve velmi stresové a traumatizující situaci a dostanete se do velmi zvláštního stavu. Když pak v tomto stavu vidíte, že byl někdo zastřelen, nebo že třeba jenom odjistil spoušť, začnete jednat na základě jednoduchých reflexů. Já osobně jsem takovou zkušenost neměl, ale když jsem se díval na vojáky kolem sebe, uvědomil jsem si, že takové situace časem začnou být brány jako normální a stanou se součástí každodenní existence. Když se na to teď dívám zpětně, mysím, že jinak to ani nejde, bez toho by vojáci nemohli být vojáky. Musejí si vytvořit určité obranné mechanismy, které oddělí jejich emoce a empatii od toho, s čím se každý den setkávají. Potřebují si zachovat odstup, aby je to moc nepoznamenalo, a musejí být svým způsobem cyničtí. A já jako umělec, pacifista a dánský občan bez jakýchkoli předchozích zkušeností z války jsem si původně myslel, že se všichni zblázníme strachy při první příležitosti, kdy na nás někdo zamíří zbraní. Tak to ale není, člověk se jakoby přepne a začne jednat podle jednoduchých reflexů, bez přemýšlení, a s tím, co se dělo, se vyrovná až dodatečně, když je zpět v relativním bezpečí. To pro mě bylo asi největším zjištěním a překvapením.

Na postprodukci snímku se podíleli zvukař Rasmus Winther a střihač Per Kierkegaard. Otázka na posledně jmenovaného – Jak se během úprav natočeného materiálu měnily vaše představy o vojenských misích v Afghánistánu a čím je podle vás film důležitý?

Per: Než jsem potkal Januse, moc jsem nevěděl, co se v Afghánistánu vlastně děje, jen jsem si občas všiml nějakých zpráv v novinách nebo v televizi. Navíc jsem až do té doby pracoval hlavně na dramatech a menších dokumentech, takže pro mě bylo poměrně těžké dívat se na záběry bitev a zraněných vojáků, dokonce i mrtvých. Film má podle mého názoru dva zásadní momenty. Tím prvním je scéna, kdy dánští vojáci zabijí několik talibánců. Jeden z vojáků pak zvedá mrtvé tělo a právě v téhle chvíli pro mě ti vojáci, které celou dobu sledujeme ve filmu, ztrácejí svou nevinnost. A spolu s nimi i celé Dánsko. Z mého pohledu je tahle scéna opravdu důležitá. Druhým velmi důležitým momentem jsou záběry, kdy se vojáci vrací zpět do Dánska. Vidíte, že je tam něco divně, jsou jiní. Jakoby už nedokázali zapadnout zpět do dánské společnosti. Oni pak už v podstatě nemají ani jinou možnost, než se do války stále vracet, protože společnost nechce slyšet jejich příběhy a nechce vědět, co přesně tam dělali. I tohle vyznění filmu je podle mě velmi důležité.

Stejná otázka i pro dalšího člena filmařského týmu, Rasmuse Winthera…  

Rasmus: Myslím, že jsem do té doby neviděl podobný válečný dokument, kde by byly záběry tak mladých vojáků; to mě při prvním pohledu zarazilo nejvíc – jejich mládí a nevinnost. A přitom dělají věci, které vyžadují množství znalostí a roky životních zkušeností. Zdá se ale, že v první řadě tu jde spíš o to, aby poslouchali rozkazy. A to jim jde docela dobře. Když jsem poprvé viděl kousky filmu ve střižně, nedávalo to moc smysl, byla to jen chaotická změť různých útržků. Říkal jsem si – o čem to vlastně je? O současné situaci v Afghánistánu? O vojácích? Postupně jsem si ale začal uvědomovat, o co se vlastně Janus a Per snaží, a že o válku samotnou v tomhle snímku v první řadě nejde. Válku a různé boje tu sice vidíte, ale snímek vás má donutit přemýšlet v širších souvislostech. Co se tam doopravdy děje? A právě tuhle myšlenku jsem se jako zvukař snažil hudbou zdůraznit.

Janusi, sám říkáte, stejně jako Rasmus, že jste měl větší ambice, než jen popsat činnost dánské mise v Afghánistánu, že jste se snažil zachytit téma lidskosti, lidského chování v extrémních podmínkách a archetypální zápas mezi dobrem a zlem. A dokument Armadillo ukazuje, že právě v extrémních podmínkách hranice mezi tím, co je dobré a co je zlé, nebývá zrovna zřetelná…

Janus: Přesně tak, a právě to je podle mě podstatou války: nejasné hranice mezi dobrem a zlem. Bylo pro mě důležité poukázat na to, že západní společnosti posílají do Afghánistánu své jednotky, které tam jsou proto, aby – alespoň podle dánských politiků – bránily Afghánce. Ale jak zajistit mír se zbraní v ruce? Válka a mír se navzájem prostupují a to byl paradox, na který jsem chtěl upozornit. Ale to k dnešnímu vedení války prostě patří. Na ještě obecnější rovině se pak film dostává až k otázkám, zda v souvislosti s válkou a násilím existují na té nejhlubší úrovni nějaké výlučně lidské vlastnosti. Co znamená přítomnost v přední linii, a to nejen fyzická a geografická, ale i mentální. Jak to člověka změní? Jak se společnost a vůbec celá naše civilizace vyrovnává se zabíjením? Kdy je v pořádku někoho zabít a je to vůbec někdy v pořádku? Je to v souladu s naším právním řádem? A jaký to má v kontextu války smysl? Domnívám se, že máme tendenci vnímat vojáky jako mechanické věci, jako roboty, kteří by měli jednat v rámci nějakých hranic a omezení. V praxi se ale často dostávají do šedých zón bez jasných pravidel. Ve filmu je scéna, o níž před chvílí mluvil Per, kdy dánští vojáci zabijí několik nepřátel a hrubě vytahují mrtvá těla ze stoky. Když se pak vrátí na základnu, během několika následujících dnů se snaží urovnat si v hlavě, co se stalo. Ze situace, v níž se chovali doslova jako zvířata, se snaží stát se znovu civilizovanými lidmi. Nejzazší poloha války, kterou je zabíjení, se natolik stává jejich součástí, že je otázkou, zda lidmi ještě pořád jsou. Postupně si musejí znovu vybudovat pojetí sebe sama a světa kolem nich a vysvětlit si, co to všechno znamená. A to je podle mě filozoficky náročné, ale podnětné téma, zasahující až do oblasti mýtů. Podobné otázky se objevují i v epických válečných dramatech a byl to i jeden z mých hlavních zájmů při práci na dokumentu Armadillo.

Jak byl dokument přijat mezinárodním publikem?

Janus: Film měl svou premiéru na filmovém festivalu v Cannes, reakce mezinárodního publika se tedy objevily dříve než dánské, kde se vysílal až o něco později. Byl jsem velmi překvapen, že diváci z celého světa vnímají film víceméně stejně. V Dánsku samozřejmě vyvolal velkou debatu, protože je o dánských vojácích. Většina zemí má ale podobné zkušenosti. Posíláme své jednotky do Afghánistánu, aby ho stabilizovaly a demokratizovaly, aby bojovaly proti terorismu. A tenhle film do důsledku odhaluje, jak to vypadá v praxi. Můj dojem je tedy takový, že lidé po celém světě filmu rozumějí a přistupují k němu podobně. I když určité rozdíly jsou u diváků ze Spojených států a Izraele, kteří mají s válkami zase jiné zkušenosti. V Dánsku žádnou nedávnou zkušenost s válkou nemáme a dánští diváci proto k filmu přistupují s určitou nevinností. Američané a Izraelci ale svou nevinnost ztratili už dávno. Některé záběry pro ně proto nejsou tak šokující, jako pro dánské diváky.

Pro mnoho lidí má válka zvláštní kouzlo, které je nutí se do ní opakovaně vracet, což platí i pro většinu vojáků, s nimiž jste natáčel. Jak si to vysvětlujete?

Janus: Válka vás dokáže očarovat a svést. Je to místo, kde se setkáváte s velkými otázkami a kde činíte důležitá rozhodnutí. Na misi v Afghánistánu se také ocitáte ve středu světového dění. Mladí vojáci tam odcházejí, protože věří, že můžou změnit věci k lepšímu. V tom smyslu se zároveň mohou stylizovat do pozice hrdinů, kteří žijí svůj velký epický příběh. A to je bezpochyby lákavá představa. Když k tomu ještě přidáme adrenalinové vzrušení z bojové situace.. Když jsem tam natáčel, tak jsem se ocital ve stejných situacích jako vojáci a pochopil jsem, v čem spočívá, že se jim válka stane návykem. Člověk si zvykne na příval adrenalinu, když se ocitne pod palbou nepřátel nebo v jiné nebezpečné situaci. Film se ani nesnaží dokazovat, že to tak není. Válka je droga a my jsme s tou zvrácenou přitažlivostí války pracovali. Když totiž natáčíte dokument o válce a o vojácích, tohle je jeden z aspektů, který musíte mít pořád na paměti. A je to i jeden z hlavních důvodů, proč vojáci do války odcházejí.

Rozhovor vznikl pro Český rozhlas.