Rakouské kulturní fórum v Praze připravilo v roce 2011 sérii přednášek navazující na kulturně politické rozhovory, které probíhaly mezi Prahou a Vídní v 60. letech 20. století. V rámci nich vystoupily osobnosti z oblasti vědy, umění, hospodářství a veřejné správy německého jazykového prostoru.

Pražské rozhovory, jak zněl i název celé přednáškové série, měly podnítit diskuzi osobností střední Evropy o tématech jako vzdělání nebo společenská odpovědnost a přispět tak k „nové propojenosti středoevropské společnosti, která vznikala po staletí a v posledních letech se ztrácí.“

Jako první řečník vystoupil na Ministerstvu kultury profesor Vídeňské univerzity Konrad Liessmann, mj. autor knihy Teorie nevzdělanosti a laureát ceny VIZE 97 za rok 2011.

Kniha Teorie nevzdělanosti vyšla před časem také v češtině a vaše jméno se teď často objevuje v souvislosti s problematikou současného vzdělávacího systému. Je vzdělání to, na co se zaměřujete především? 

Oblasti, které mě zajímají nejvíce, nejsou ani tak filosofie a teorie vzdělání, jako spíše estetika a filosofie umění. O nich jsem také napsal několik knih: o filosofii moderního umění, o kráse, o estetickém cítění a teď nejnověji i o estetice každodennosti. To je jedna z hlavních oblastí mého výzkumu. A potom se zajímám o některé filosofy z historického i aktuálního úhlu pohledu. O filosofy 19. století, například Sorena Kirkegaarda, Friedricha Nietzscheho, Karla Marxe. A také o některé filosofy 20. století, zejména Theodora Adorna a Güntera Anderse. A v souvislosti s tím samozřejmě i o politickou filosofii a o filosofii techniky.

Vaše přednáška byla první ze série přednášek na téma „obrazy člověka“. Odborníci různých oborů se pokusí odpovědět na otázky „co to znamená být člověkem“, „kdo jsme“. Jak k hledání odpovědi na tuto otázku přistupuje současná filozofie? 

To je velice složitá otázka, protože v podstatě současná filozofie jako taková neexistuje. Existují různé proudy, různé pozice, různé metody. Ale jedno říct můžeme: otázka, co je to člověk – otázka ze své podstaty antropologická – hraje v dnešní filosofii zásadní roli. Jeden můj kolega, berlínský filozof Volker Gerhardt, vydal knihu, v níž se na tuto otázku snažil najít odpověď. Zeptal se tří set filozofů a dostal tři sta různých odpovědí. Já si myslím, a to jsem se snažil říct i ve své přednášce, že existuje obecný pohled, který vychází z toho, že člověk je bytost otevřená, plastická, schopná sama sebe utvářet. Jako lidé stojíme před úkolem zjistit, jak sami sebe vidíme a čím se chceme stát. Myslím, že v současné filosofii se zabýváme především dvěma hraničními aspekty lidské existence. Tím prvním je hranice mezi člověkem a zvířetem. Nakolik jsme zvířaty a nakolik se od nich lišíme, co máme společného a v čem nacházíme rozdíly. Druhou otázkou pak je, kde je hranice mezi lidmi a stroji, které sami vyrábíme. Nakolik se jim přibližujeme a co nás od strojů, které se nám stále více začínají podobat, odlišuje? K těmto dvěma stěžejním otázkám se pak přidává otázka třetí. Ta souvisí s moderními technologiemi, jako je třeba internet. Jak nové technologie ovlivňují lidské vědomí a co nám naopak o nás samotných mohou říct? Otázka lidského vědomí, kterou rozvíjejí kognitivní vědy, je kromě toho i jedním z ústředních témat v aktuální politické debatě.

Ve své přednášce jste rozvíjel myšlenku „nového člověka“, která pochází už z doby renesance, a přesto je stále aktuální. K jejímu naplnění dnes vedou v podstatě dvě cesty: bioinženýrství nebo apel na vyšší morální kvality jednotlivce. Jakou roli má v  ideji nového, lepšího člověka vzdělání?

Otázka výchovy a vzdělávání, to, co se shrnuje pod pojmem education, je vlastně otázka, která nás provází po celé tisíciletí. Je to neustálá snaha zlepšit se, přivést člověka k nějaké nové kvalitě, humanizovat ho. Je to vlastně evropský projekt humanismu a osvícenství, můžeme zmínit Jeana Rousseaua, Immanuela Kanta, ale i anglické filozofy, Davida Huma. Byla to snaha pomocí vzdělání, pedagogiky, rozumu, vědění a vědy rozšířit poznání člověka a tím pádem zlepšit jeho morální kvality. Myslím, že ta veliká fascinace moderním bádáním a pokušení, které přináší, zejména v oblasti genetiky a bioinženýrství, spočívá ve snaze toto úsilí spojené se vzděláváním, výchovou  a pedagogikou usnadnit nebo nahradit. Je totiž nesmírně obtížné přimět člověka prostřednictvím čtení, přemýšlení, výchovy a vědy ke změně vlastního života. Druhá možnost je přitom tak svůdná: pojďme prostě vytvořit lepšího člověka tím, že změníme nějaké geny. Změnit agresivního člověka v mírumilovného prostřednictvím výchovy je nesmírně náročné. Učinit to samé s využitím genové manipulace naopak může být velmi jednoduché. Myslím, že právě v tom spočívá to velké lákadlo a zároveň problém: učinit genovou sebeoptimalizací to, co dříve bylo možné jen prostřednictvím zdlouhavého procesu výchovy a vzdělávání.

Co se týče současného vzdělávacího systému, píšete, že vzdělání se přesouvá od ideálů osvícenství zpět k záležitosti pro elity – kláštery jsou nahrazovány nově vznikajícími centry excelence. Často také citujete filozofy jako je Kant a Nietzsche a jejich myšlenky související se vzděláním. Je ale možné myšlenky vycházející ze společnosti jejich doby aplikovat i na společnost současnou?

Vy jste ve své otázce už částečně naznačila, jak složitý byl ten vývoj. My se vlastně vracíme k tomu, co tady už kdysi bylo. Vzdělání dřív byla věc jenom pro elitu. Postupem doby se pak situace vyvinula, určitým způsobem se demokratizovala a vzdělání se stalo čímsi jako základním lidským právem. A my se teď vlastně vracíme zpět k té koncepci, kdy vzdělání je sice pro mnohé, pro všechny, ale excelentní vzdělání je jenom pro elity. To všechno jsou věci, které už tady byly a které třeba už v průběhu dějin byly překonány. Jsou to koncepty z dřívějších dob, které si někdy znovu vypůjčujeme a vracíme se k nim. Dalším důvodem, proč se vracím k myšlenkám z minulých století, je, že existuje cosi jako kontinuita idejí. Koncepce a myšlenkové proudy nespadly z nebe, v podstatě vše prochází určitým vývojem. Když se například podíváme na proměny a vývoj univerzit z historické perspektivy, lépe porozumíme současnému stavu. Myslím, že je potřeba ohlížet se do minulosti zaprvé proto, abychom věděli, jak to bylo, a za druhé proto, abychom sami sobě nastavili určité zrcadlo, ve kterém uvidíme jasnější a zřetelnější kontury toho, co děláme v současnosti. A možná i proto, abychom se trošku chránili před určitou hybris, kdy si vlastně myslíme, že to, co děláme, je úplně nové a originální, ale mnohé z těch věcí, o kterých si to myslíme, už tady byly, a mnohé z nich také už ztroskotaly. S těmi bychom se měli jen opatrně ztotožňovat.

V současnosti se připravuje český překlad vaší knihy o estetice každodennosti. Nad čím se v textu zamýšlíte?

Kniha se jmenuje Svět věcí, česky by měla vyjít příští rok. Pojednává jednoduše o věcech všedního dne. Vycházím z toho, že žijeme v kultuře věcí. Jsme jimi neustále obklopeni – technickými předměty, věcmi každodenního použití. S jejich pomocí utváříme naši komunikaci, náš pokrok, náš každodenní život. A na druhou stranu nevíme o těchto věcech téměř nic. Nevíme, kdo a kde je vyrobil, u spousty věcí ani nevíme, jak fungují. Když se podívám tady na váš mikrofon, tak nevím, kdo ho udělal, odkud pochází, kdo na něm pracoval, jaké používal materiály. Nevíme ani, co s ním bude, až doslouží. Bude se recyklovat, zmizí, zrezaví? Je pro nás odpad problémem? Myslím, že ke všem těm věcem máme velice ambivalentní vztah: potřebujeme je, spoléháme na ně, ale neznáme je. To je skutečnost, která mě hrozně zajímá. A především mě zajímá, jaký si k těmto věcem vytváříme estetický vztah. Které nám připadají hezké a čím se potom odlišují od umění? Jak se vyrovnáváme s tím, že chceme žít v příjemném prostředí, ale všednost je ošklivá. Pokusil jsem se některé z těch věcí, které v našem životě hrají velmi důležitou roli, sledovat z filozofického hlediska. Třeba naše tělo. Chováme se k němu jako k věci, formujeme ho, tvarujeme ho, nosíme ho do fitnesscenter, aby bylo ve formě. A nosíme ho k plastickým chirurgům, aby bylo hezčí. Nebo se třeba věnuji otázce peněz. Peníze – každý je chce, každý se za nimi žene, baží po nich, ale je to v podstatě takové nic. Jak je možné, že taková nicotná věc nabyla tak důležitého významu? Nebo další fenomén, sluchátka, která nám neustále vězí v uších. Dneska si člověk strašně často dá do uší sluchátka, pustí si hudbu. Co to znamená pro náš sluch a pro naše akustické prostředí? Nebo další zajímavá otázka: dneska všechno musí být velkou událostí, musí to být nějaký event s velkým písmenem na začátku. Čím se odlišují naše zkušenosti z takovéto Události od těch, které získáváme v každodenním životě? Jedna kapitola je také věnovaná vztahu umění a erotiky. Jaký význam pro nás umělecká erotická díla mají? Zároveň i samotný je náš vztah k erotice je čím dál více ovlivněn věcmi. Jedna kapitola pojednává i o fotbale. Kožený balón, úplně obyčejná věc, která přitom fascinuje miliony lidí. Něco na tom musí být.

Rozhovor vznikl pro Český rozhlas.