Práce architekta je rok od roku těžší – všude přibývají nějaká omezení, posteskl si v Praze Eduardo Souto de Moura. Portugalského architekta proslavil mimo jiné fotbalový stadion na místě bývalého lomu v Braze, kde se odehrál evropský šampionát. V roce 2011 dostal Pritzkerovu cenu, své stavby přesto doteď navrhuje hlavně s papírem a tužkou.

Máte rád fotbal?

Teď už ano. Poté, co jsem stadion v Braze postavil, začal jsem mít fotbal rád. Před tím jsem vůbec nevěděl, o co jde.

Opravdu?

Jsem patriot, takže ke kopané jsem míval vztah asi takový, že jsem Portugalec a mám rád svou zemi. Ale to je tak všechno.

Nemrzí vás trochu, že právě stadion v Braze jako vaše nejznámější realizace zastiňuje ty ostatní?

Vůbec mi to nevadí. Naopak. Když se mě někdo zeptá, co je moje nejoblíbenější stavba, řeknu, že je to právě tenhle stadion. Je to totiž dílo, na kterém mám úplně největší podíl. Navrhl jsem ho skutečně celý a od začátku. Od základů až po kliky u dveří. A jestli je na něm něco špatně, je to jen moje vina. Spěchalo se a dopředu jsem ani příliš nevěděl, jak to celé bude vypadat.

V Portugalsku a v zahraničí byl stadion přijat dobře, je to nakonec celkem oblíbená stavba.

Myslím, že ano. Ale je zajímavé, že hodně hráčů o něm sice neříká, že by byl špatný a nemají konkrétní výhrady, ale přijde jim divný. Třeba jednou se sportovní komentátoři po zápasu v Braze ptali fotbalistů z Bulharska, proč prohráli. A oni, že prý neviděli branky. Ale zajímavá je tam ještě jedna věc, a tou je zvuk. Na některé hráče působí velmi silně. Stadion je postavený ve skále, a má proto specifické akustické vlastnosti. Ale to je jenom shoda okolností, můj projekt s tím nijak nepočítal. Já jsem se vlastně pokusil napodobit řecký amfiteátr. A jak je vidět, povedlo se to i včetně akustiky.

Navrhoval jste stavby nejrůznějšího typu od muzeí, galerií, kostelů a sportovišť po rodinné domy. Sjednocuje je nějaká myšlenka, princip, kterého se držíte?

Myslím, že tím principem je nedělat víc, než je nezbytně nutné. Mým úkolem je umožnit, aby na daném místě mohl probíhat život. Protože po mě, až to dílo opustím, přijdou lidé a budou tam žít. Je potřeba, aby to fungovalo.

Stavíte v Portugalsku i v zahraničí, čím se práce v různých zemích liší?

Pracoval jsem hodně v Portugalsku, ale teď s krizí zde ani ve Španělsku práce není. Naštěstí – myslím si, že kvůli tomu, že jsem dostal Pritzkerovu cenu – jsem zván do četných zahraničních soutěží a občas se mi podaří nějakou vyhrát. Stavět v Portugalsku je ale jednodušší. S klienty máme více společného, je snazší pro ně pracovat. Když mám nějaký problém v zahraničí, nevím, na koho se obrátit, protože tam nikoho neznám. A stavět v Portugalsku je také méně, řekněme, organizované a třeba v polovině práce je snazší něco změnit. To ve zbytku Evropy nelze. Jinde je v podstatě nemožné se od původního projektu odchýlit. I když v Portugalsku už to také přestává platit, na všechno jsou teď přísnější regule. V podstatě je čím dál těžší dělat architekturu, protože máte čím dál více pravidel, která vás omezují.

Během návštěvy v Česku jste se byl podívat ve vile Tugendhat, jak na vás působí současná česká architektura?

Českou architekturu moc neznám, jen to, co pronikne až do Portugalska. Ta dálka dělá své, například doteď jsem si myslel, že Adolf Loos byl Rakušák, a až tady jsem zjistil, že se narodil v Brně. Dostala se mi do ruky kniha o brněnské architektuře a byl jsem překvapený, jak kvalitní v té době, o které pojednává, architektura byla. Naprosto srovnatelná Evropou. Ale nemluví se o ní, nebo aspoň já o ní nic nevím. Přitom je obdivuhodné, že v Brně takových děl jako je vila Tugendhat najdeme víc. Je úžasné, že takové město má takové bohatství. Ale neví se o tom a to je škoda.

Na některých projektech spolupracujete se svým učitelem Alvarem Sizou. Stali jste se za tu dobu spíš partnery nebo stále přetrvává vztah učitel – žák?

Jsme velcí přátelé. Pracujeme v jedné budově, stále se potkáváme… Je jasné, že je to dobrý partner, ale na ten vztah učitel – žák se nikdy zapomenout nedá. A možná proto nám to dobře funguje.

To zní až příliš idylicky.

Nedá se říci, že by naše spolupráce byla zcela bez konfliktů, samozřejmě se někdy neshodneme, ale potom diskutujeme, kreslíme a dojdeme k nějakému závěru. Myslím, že se oba dobře známe. Ale vlastně mohu říci, že poslední slovo má vždycky on. Přece jenom má o dvacet let víc zkušeností a je skutečně velká osobnost, kterou respektuji. A jsem přesvědčený, že závěry těch projektů, to, co opravdu vznikne, je nakonec spíš jeho práce. Proto já jsem projekty, které děláme společně, nikdy nezveřejňoval pod svým jménem. Myslím, že je to taková slušnost. Jsem samozřejmě součástí té práce a mám na výsledku podíl, ale poslední slovo má on. Takže určitá hierarchie tu funguje, zčásti je možná i nevědomá. Je ale také třeba říci, že o architektuře máme velmi rozdílné představy. Například minulý týden v jednom rozhovoru Siza bránil princip architektury jakožto umění. A s tím já vůbec nesouhlasím, já si nemyslím, že architektura je umění. Ale nebudeme se přece kvůli tomu hádat.

Architektura je podle vás co?

Je to vědecká a umělecká disciplína, která má různé části, ale není to umění, jako je třeba hudba nebo malba.

Stavby navrhujete s tužkou a papírem. Nikdy jste si nezvykl na počítač?

Ne, na to už je pozdě. Jediné, co na počítači umím, je odklikávat při přednášce prezentaci. Je to taková duševní lenost. Ale snažím se se učit. Na druhé straně ale používat tužku a papír je pro mě rychlejší. Když mám vyřešit nějaký problém a najít řešení se stále nedaří, tak prostě kompulzivně kreslím, kreslím, kreslím… Kdekoli jsem, tak kreslím. A výhodou je, že k tomu nic nepotřebuji, žádný počítač, elektřinu… Mě to takhle stačí. Když potom přikročím k další fázi projektu, tak už používám přesné nákresy na počítači, ale ty musí udělat nějaký student. Já pak k počítači přijdu a vidím v tom, co potřebuji. A pak už se k těm náčrtkům nevracím.

To máte se Sizou asi společné, tohle kreslení na papír?

Ano. A je také dost možné, že tenhle zvyk ze spolupráce s ním přímo vychází. Když jsme řešili nějaký problém, vždy jsme u toho hodně kreslili. V takových případech nestačí jenom mluvit, slova musí být převedena do obrázků. Abychom našli nějakou chybu a pochopili, co je na ní špatně, je třeba tu chybu zobrazit. Když jsem chtěl Sizovi něco sdělit, ale nedokázal jsem to nakreslit, on tomu nerozuměl. Kreslení je taková naše společná řeč a práce postupuje od obrázku k obrázku, až k tomu poslednímu. Ale je to vždycky, jako bychom hráli šachy. Kreslíme na jeden papír, Siza kreslí přes to, co jsem nakreslil já, říká – takhle se mi to nelíbí, takhle to nechci, a já to zase překreslím, že takhle to být nemůže, protože tady je strom.

Máte za sebou desítky realizací, ale je přesto něco, k čemu jste se ještě nedostal a co vás láká?

Už jsem navrhl tři kostely, ale žádný z nich se nikdy nepostavil. Nejsem věřící, ale tyhle budovy mají zvláštní vztah mezi formou a funkcí, je to takový skoro nezávislý prostor. Bavilo mě ty kostely navrhovat. A rád bych také nějaký viděl stát. Zatím jsem postavil jen krematorium.

Rozhovor vyšel v časopise Týden.