Krátká novela o muži, který během první světové války v pustině francouzských Alp vysazuje nový les, patří v Evropě mezi pohádky pro dospělé. O kus světa dál, u afrického rovníku, je ale tenhle příběh realitou. Jen s tím rozdílem, že hlavním hrdinou je žena.

„Pokud zničíte les, zeslabí se proudy řek, srážky budou nepravidelné, pěstování plodin nemožné a brzy budete hladovět,“ opakovala známé pravdy od sedmdesátých let keňská aktivistka a zakladatelka ekologického hnutí Wangari Maathai. Poté, co v roce 2004 dostala jako první Afričanka Nobelovu cenu míru, se ale na chvíli všechno změnilo a z dříve perzekuované ekoložky se stala vážená osobnost, které byla ochotna naslouchat i armáda.

Dnes má iniciativa Green Belt Movement, kterou založila v roce 1977, přes sto padesát tisíc členů po celé Keni. Na její chod přispívají mezinárodní organizace i evropské vlády, mimo jiné německá a rakouská. Za dobu své existence už vysázeli přes padesát milionů stromů.

Na kopci Tumutumu

Po dvouhodinové jízdě po děravých silnicích na sever od Nairobi směrem ke stotisícovému městu Nyeri přijíždíme na úpatí kopce Tumutumu. Bílý džíp se prodírá bujnou vegetací, právě tu končí období dešťů, sytá zeleň kontrastuje s rudou vnitrozemskou půdou. Vystupujeme z vozidla a vítá nás zpěv asi deseti žen.

V dalších třech dnech budeme bydlet v malém dřevěném domku manželů Lydie a Julia, jak znějí jejich křesťanská jména. Ta „opravdová“, jimiž se oslovují navzájem, jsou pro nás těžko vyslovitelná Gathii a Githaiga. Oba pocházejí z nejpočetnějšího kmene Kikuyu, stejně jako Maathai, a stejně jako ona pokračují v úsilí vrátit zeleň tam, odkud v minulých desetiletích zmizela.

Jdeme do lesní školky. Začíná sazečský fotoromán.

Všechny stromky čekají na přesazení do lesa.

Tyhle taky.

Ale všechno začíná takhle: Nejdřív naplnit pytle hlínou..

přidat semínka..

zasypat hlínou..

zakrýt trávou..

zalít..

Časem vznikne tohle.

Stromky se pak dál rozsazují.

Takže zase – naplnit hlínou..

Potom je potřeba každému stromku useknout kus kořínku, přežijí jenom odolné kousky.

Jde se na to.

Do práce se připojil Julius.

Podobných skupin je v Keni přes šest tisíc. Každá má dvacet až třicet členů, 70% z nich jsou ženy.

Skupiny z různých oblastí si semínka navzájem vyměňují. „Sázíme všechno, co tu může růst, klidně i druhy z teplejších oblastí. Například akácie jsou zvyklé na jiné počasí, ale tady taky přežijí. Nebudou sice tak velké, ale to nám nevadí,“ říká Julius.

Kopec Tumutumu byl v devadesátých letech téměř zcela odlesněn. Teď to na něm není znát a je chráněnou přírodní oblastí. Když se vrátily stromy, začala na kopci znovu téct voda.

Tohle je přesně místo, kde se Lydiah a Julius poprvé potkali.

Love story u vody.

Hlavně ale pravidelně zalévat. Po čtyřech až šesti měsících v lesní školce se stromky dají vysadit do lesa. Za každý zasazený strom, který přežije, dostane skupina 5 keňských šilinků, tj. asi korunu třicet. Při větším počtu stromů to vůbec není málo.

Třeba základní škola ve vesnici si z odměny za vysazené stromy pořídila krávu.

Právě Julius, dnes padesátiletý, byl prvním, kdo na kopci Tumutumu s vysazováním stromů začal. Společně se svou matkou a manželkou v roce 1981 vytvořili místní skupinu, postupně nabrali další členy a dnes je kopec, na kterém už někdejší těžařské zásahy nejsou znát, chráněnou přírodní oblastí. „Nadělali jsme si tu v okolí dost nepřátel, ale hlavně proto, že si nedovedli představit, o čem mluvíme,“ říká Julius. „Teď je tu čistá voda a vzduch, žije se tu hezky, ale stálo to spoustu úsilí a trpělivosti. Například jen přesvědčit lidi, že přímo u pramene nemůžou prát prádlo, nebo že si musejí hlídat zvířata, aby neokusovala vysazené stromky…“

Za poplatek 250 dolarů na osobu a den se právě v jejich domě v tropickém lese střední Keni účastníme takzvaného Green Belt Safari: Budeme spát pod moskytiérou na dřevěných latích, používat suchý záchod a mýt se v lavoru, stejně jako naši hostitelé, zároveň s tím ale zkusíme pochopit, jak je možné, že v zemi, kde třetina obyvatel žije z méně než jednoho dolaru za den, se daří projektu, o kterém si v takovém rozsahu v Evropě můžeme nechat jen zdát.

Civilizace se zdá být daleko, i když elektřina a pomalý internet už dorazily i sem. Vodovod, kanalizace nebo plyn nicméně stále patří mezi vymoženosti světa, který sem ještě zcela nepronikl. Vaří se na ohni a i to přispívá k vysoké spotřebě dřeva – k deforestaci kromě často zkorumpovaných úředníků přispívají i všední činnosti.

Tady jsme všichni bydleli.

Před obědem. S masem, ale chutnal výborně.

Julius a Lydiah nedávno dostavěli přístavek pro hosty a nabízejí ubytování.

Odkládáme batohy a nahlížíme do hlavní místnosti. Hned u dveří visí velká barevná mapa světa. Sami se podívali sotva za hranice střední Keni, svět ale poznávají prostřednictvím svých hostů. Ukazujeme prstem doprostřed Evropy, o chvíli později následují otázky: Kolik vás je? Jakou řečí mluvíte? Jaké máte náboženství? Sněží u vás? Julius pak pokračuje: „Skoro každý měsíc tu máme návštěvy ze všech možných zemí. Přijíždějí Evropané, američtí studenti, také Asiati nebo lidé z dalších afrických států.“ Všechny sem přitahuje vidina netradiční dovolené a s tím spojená finanční podpora neziskové iniciativy.

Na otázku, jaká část zaplacené sumy se nakonec opravdu dostane do rodin a komunit a kolik uvízne v byrokratické mašinerii, mi v Nairobi o několik dní později Mutinda, který pro Green Belt pracuje, nedává přesnou odpověď. Ujišťuje nicméně, že všechno jde na další rozvoj sdružení.

Jeho slova později potvrzuje Frederick Njau z německé Nadace Heinricha Bölla: „Asi jedna čtvrtina z peněz, které se získají z pobytů u rodin, jde té konkrétní komunitě, většina se použije pro další rozvoj organizace.“ Dodává, že po roce 2004, v post-nobelovském nadšení, dostalo Green Belt velké množství z mezinárodních zdrojů, teď se jejich získáváním a fundraisingem zabývají také pobočky ve Spojených státech a Británii.

Někdejší autokratické vládě se v osmdesátých a devadesátých letech šířící se iniciativa, zaměřená na masové vysazování stromků na veřejné půdě, příliš nepozdávala. Ti, kdo nesouhlasili s ničením lesa a vývozem exotických dřevin, nezřídka končili se zlomeninami nebo vyraženými zuby. Ta současná, demokraticky zvolená vláda už přístup změnila. „Jejich činnost sice přímo nepodporuje, ale aspoň je nechává dělat, co chtějí,“ říká Mutinda.

Nedlouho po roce 2004, kdy Wangari Maathai dostala Nobelovu cenu, se aktivně přidala i armáda. „Proč hlídat hranice, když zemi ohrožuje úplně jiný nepřítel – poušť,“ vysvětlovala generálům. „Zemi je třeba bránit zvenku i zevnitř, proti nepříteli vnějšímu i vnitřnímu.“ Její slova v „post-nobelovské“ době očividně padla na úrodnou půdu – armáda se zavázala, že ročně vysadí jeden milion stromů. Vojáci kromě toho pomáhají i s transportem a kopáním děr po celé zemi.

Audience u starosty

Sedíme v kanceláři „starosty“, vládního zástupce pro oblast Tumutumu Samuela Mucheriho. Strohá místnost se dvěma malými okny, nízký strop, stůl a pár židlí pro návštěvy. „Vláda přijala oficiální program ochrany přírody. To byla součást volebního programu vítězné strany,“ vysvětluje. „Plán na ochranu přírody má keňská vláda od roku 2002. Ale na jeho provádění nejsou peníze. Podporuje tak aspoň šíření ekologických myšlenek.“

V současnosti má skupina Green Belt na Tumutumu dvacet členů, z toho sedmnáct žen. Poměr je přibližně stejný jako v dalších třech tisícovkách podobných uskupení po celé Keni – ženy tvoří sedmdesát procent členů. Vše je sice čistě dobrovolné, ale i tady se dají vydělat peníze. „Stromy jsou jedna věc, ale na stole také musí být jídlo,“ pokračuje Julius. „Proto skupiny dostávají kompenzaci za každý strom, který vysadí a přežije, pět keňských šilinků (v přepočtu něco málo přes jednu korunu). Při statisícových počtech se ale symbolická odměna mění v obnos, za který se dá leccos pořídit. Kromě toho, že zkrášlují prostředí, poskytují dřevo na topení, vaření a na stavbu, jsou stromy také zdrojem příjmů.“

„Například v místní škole dnes díky stromům děti dostávají mléko zdarma. Když jsem chodila do školy já, museli jsme za mléko platit,“ uvádí Lydia konkrétní příklad. „Vedle školního hřiště totiž zasadili stromy, po několika letech dřevo prodali a za utržené peníze koupili krávu.“ Sdružení Green Belt zároveň podporuje pěstování lokálních plodin, učí, jak získávat vodu, jak vyrobit dobrý kompost nebo jak se starat o domácí zvířata. V neposlední řadě také informuje, jaká mají lidé práva, kam se případně obrátit pro radu a kde hledat advokáta.

Na Tumutumu už je práce hotová a před pěti lety se přesunula o kus dál, na dříve posvátnou Mount Kenya. Pětitisícovka v srdci země už zažila lepší časy, aspoň co se týče její lesní pokrývky, ale právě ta se jí má v průběhu celkem deseti let zase vrátit. Julius každý den dojíždí na úpatí hory a dohlíží na dalších dvě stě lidí. Každý z nich denně zasadí sto stromů, to za den dělá v součtu dvacet tisíc, ročně asi milion. Sází se jen v období dešťů, tedy od března do června. Začali před pěti lety a dalších pět jim ještě zbývá. Deset milionu nových stromů, to už více než předčí evropskou pohádku z francouzských Alp.

Článek vyšel v časopise Týden a online na tyden.cz.