Mauricio žije na samém okraji amazonské džungle na severu Peru. Je mu kolem padesáti, má tmavé, živé oči, většinou se usmívá, a pokud někdy mluví, pak spíš potichu. Mauricio je jedním ze tří místních šamanů, kteří tu v okolí žijí – a mezi nimi má pověst toho nejlepšího.

I když on sám se slovem „šaman“ neoznačuje. Říká, že je curandero – léčitel, nebo vegetalista – znalec léčivých účinků rostlin. Od otce se naučil, jak rozumět džungli, které rostliny dovedou léčit a které jsou jedovaté. A také, jak i z těch, jež by za běžných okolností člověku uškodily, připravit lék.

Se svou druhou manželkou a několika z osmi dětí, které celkem má, se dělí o jednoduchý přístřešek. Na pokroucených kůlech leží střecha z vlnitého plechu a palmového listí, pod ní na úzké dřevěné plošině spí vedle sebe tři z jeho dětí. Nedávno tu také přibyl nový „pokoj“: dřevěná ohrádka omotaná černou fólií, která v noci chrání před větrem ostatní členy rodiny.

Na hliněné podlaze polehávají psi, mezi nimi pobíhají slepice, v dřevěné kleci chroupe zeleninu několik hlodavců.

Mauriciovým prvním jazykem je kečuánština, běžně mluví také španělsky. Na rozdíl od své manželky, která i přes své španělské jméno Resurrección zná v tomto jazyce jen pár slov. Drobná žena nosí každý den klasický indiánský oděv. Nejčastěji má na sobě krátkou výrazně zelenou halenku s pestrým lemováním, k ní krátkou jednoduchou růžovou sukni s proužky. Občas si vyrazí do vesnice s korálkovými náhrdelníky a péry ve vlasech. Mauricio proti tomu, stejně jako ostatní indiánští muži z okolí, nosí tmavé kalhoty s bílou košilí.

Jeho den je pokaždé víceméně stejný. Kohouti začnou kokrhat ještě před svítáním, a když se trochu ohřeje vzduch, rodina postupně vstane. Není žádný spěch, a pokud se nad ránem spustí tropický liják, pak si třeba dvě hodiny navíc pospí. Čas je tu ostatně spíš iluzorní koncept. Mauricio sice hodinky má, používá je ale jen velmi orientačně.

Žije skromně a celý život chodí bos: po džungli, do vesnice, ale i tehdy, když asi třikrát do roka zajede do nejbližšího většího města Yurimaguas. Nemá elektřinu, vodu nosí z nedalekého potoka, vaří se na dřevě. Hlavní zdroj obživy poskytuje celé rodině nedaleké políčko, o něž se společně starají. Pěstují na něm to samé, co všichni ostatní: banány, juku a sladké brambory.

Pokud zrovna neprší, tráví tam s rodinou většinu dne. A po nocích, pokud je o jeho služby zájem, Mauricio léčí. Lidé z Balsapuerta, půl hodiny vzdálené vesnice, za ním chodí, pokud mají problém. Je jedno, zda jsou nemocní, zda je trápí psychické potíže nebo zda by třeba rádi zlepšili své vyhlídky na práci nebo na lásku. Věří, že Mauricio jim dokáže pomoci s čímkoli.

Občas pracuje s vývarem z pralesního tabáku, nejčastěji ale s halucinogenní směsí, jejíž název se zejména od poloviny minulého století rozšířil do celého světa: ayahuasca. Je to silný koncentrát, který vzniká vařením dřevité liány, podle níž nápoj dostal své jméno, a listů keře, který obsahuje psychoaktivní dimetyltryptamin. Je zrovna dopoledne a Mauricio přichází z pralesa. Nese malý svazek tenkých klacků, z nichž bude na večer připravovat odvar pro několik lidí z vesnice. Začíná hned, k vaření totiž potřebuje celý den. V podvečer bude mít hotový koncentrát nevábné konzistence, barvy a vůně, který u jeho pacientů zpravidla vyvolá zvracení. To ale podle něj patří k léčbě: ven totiž podle Mauricia zároveň vyjdou i staré strachy a problémy. I proto se celému procesu říká obyčejně „la purga“ – očista.

Mauricio na velkém kameni postupně rozmělní nasekanou liánu, z potoka přinese několik kýblů vody a vše smíchá ve velkém hrnci, kde ještě předtím jednu díru utěsní kusem zeleného banánu. Přidá zelené listy a vše bude celý den vařit do té doby, než vznikne tmavě hnědá hustá tekutina. Celý postup zní poměrně jednoduše. Ale aby se naučil, jak vše funguje, musel Mauricio strávit delší dobu sám v pralese, dodržovat přísnou dietu a jíst jen jednoduchá, neslaná a nekořeněná jídla. A postupně sám na sobě poznávat sílu posvátných rostlin. V jeho případě vše trvalo asi deset měsíců.

„Když jsem se začínal učit, bylo mi osmnáct let. Otec mi řekl, ať se napiju ayahuasky,“ popisuje své začátky Mauricio. Vůle prý tehdy byla na obou stranách. Jeho otec chtěl své znalosti předat a Mauricio se chtěl učit. Podobně prý asi za pět let začne v léčitelství vzdělávat svého nyní desetiletého syna. Klidně by to mohla být i jedna z jeho dcer, tradice nepřechází nutně jen po mužské linii. Jak tedy pozná, kdo má pro výuku vhodné předpoklady? „Vidím to,“ usměje se.

Každá oblast v Amazonii však má pro výchovu curanderů odlišná pravidla, která se mohou lišit i mezi nepříliš vzdálenými oblastmi. Někde celý proces trvá i několik let.

Velkou regionální variabilitu potvrzuje také curandero Ney z města Tarapoto. Žije ve skromném domku s velkou zahradou u tarapotského letiště, přímo přes ulici vidí na přistávací dráhu. Na zahradě, která připomíná džungli v malém, ukazuje na různé rostliny a popisuje, co která léčí. Kolem bzučí cvrčci.

On sám se začal před třiceti lety učit od svého dědy. V jeho případě to bylo období tří let, kdy žil v ústraní v džungli a seznamoval se s léčivými rostlinami. S těmi, které nejsou příliš známé, i s ayahuaskou.

Není to jednoduché, ale zatím se nezdá, že by stará tradice začínala mizet. Náročná příprava mladé lidi, kteří se chtějí učit, prý neodradí ani dnes. „Ti, kteří vydrží přísný režim a tři nebo tři a půl roku se postí v pralese, pak mají šanci, že z nich budou dobří léčitelé. Prokážou silnou vůli,“ říká Ney.

První písemný záznam o liáně duše, jak zní překlad kečuánského slova ayahuasca, podal v roce 1851 anglický etnobotanik Richard Spruce. Odborníci odhadují, že tato tradice může sahat přinejmenším dva tisíce let do minulosti.

S rostoucím zájmem o ayahuasku ze zahraničí však stoupají také obavy o zdraví a život cizinců, kteří se sem vydávají za dobrodružstvím, i o ekologickou udržitelnost pěstování a sklízení rostlin. Například liána, z níž se léčivý nápoj vyrábí, se může použít až po šesti letech růstu.

Indiánští léčitelé jezdí daleko za hranice vlastních vesnic a na pozvání provádějí ayahuaskové obřady v zemích po celém světě. A i v Peru přibývá lidí, kteří chtějí zkusit rostliny z pralesa. „Hodně jezdí Francouzi, Australané, i Čechy jsem tu už potkal,“ popisuje Ney. Podle něj je jejich zájem spíš pozitivní. „Alespoň poznají naši kulturu, dozvědí se, jak žijí indiáni, naučí se něco o pralese,“ říká Ney. „Zároveň je ale třeba dávat pozor. Pokud už se člověk rozhodne nějakou bylinnou směs vypít, měl by si být jistý, že ji připravil zkušený curandero. Při nesprávné přípravě může totiž dojít k vážným fyzickým a psychickým problémům, které končí i smrtí.“

Před dvěma lety například oblétla svět zpráva o smrti studenta z Anglie, který se účastnil ayahuaskového rituálu v Kolumbii. „Když nadejde váš čas, zemřete. Jeho čas nadešel,“ sdělil tiskovým agenturám muž, který směs připravil.

„Pokud si ale člověk najde zkušeného léčitele s dobrými úmysly, který má zároveň ekologické povědomí o pralese,“ uvažuje Ney, „pak na tom nic špatného není.“

Článek vyšel v MF Dnes.