Přes pražské Staré město prošel první průvod hrdosti gayů, leseb, bisexuálů a transgender. České hlavní město si tak může odškrtnout další křížek, který jej přibližuje světovým metropolím. Jak totiž upozorňuje izraelský aktivista Adir Steiner, který podobné akce organizuje v Tel-Avivu, lidstvo prý už dávno nežije jen „jako Adam a Eva“.

Je to další krok k otevřené a vstřícné společnosti nebo naopak důkaz toho, že se řítíme do záhuby? Zatímco zástupci prvního názoru se nacházeli zejména v řadách organizátorů, nebyla o víkendu nouze ani o zástupce církví a krajní pravice. Další do průvodu vyprovokovala nedávná názorová přestřelka vyvolaná hradními úředníky. „Původně jsem ani jít nechtěl, neměl jsem pořádně ani s kým, můj partner nemá rád takové masové akce. Pak se do toho vložil Hájek a další a natruc jsem vyrazil. Takhle to mělo víc lidí. Udělali tomu nechtěně velkou reklamu,“ uvedl devětadvacetiletý Zdeněk, jeden z několika tisíců účastníků průvodu.

Události přihlíželi Pražané i turisté všech věků a národností, pro které spíš byla vítaným zpestřením zkomírajícího pouličního života v Praze. Přes počáteční obavy o bezpečnost a přítomnost četných policistů se až na pár vztyčených prostředníčků všechno obešlo bez konfliktů. Pochod nezkazil ani prudký déšť krátce před začátkem, slzy Václava Klause, jak se v davu pobaveně říkalo. Čeká nás to za rok znovu? „Samozřejmě. Tohle je teprve začátek,“ shodují se organizátoři na začátku nové tradice.

O víkendu přijel pochod sexuálních menšin do Prahy podpořit i izraelský aktivista Adir Steiner, který v průběhu posledních let vyhrál v Izraeli několik soudních případů, jež posunuly zákony upravující soužití homosexuálních párů. Od devadesátých let organizuje pochody hrdosti v Tel Avivu a Prague Pride 2011 podle něj není jenom lokální záležitost:

“Jako aktivista za práva gayů nemůžu říct: Vyřešte si tady ten problém sami a já se budu starat o Izrael. V Tel Avivu, odkud pocházím tyhle průvody pořádáme už třináct let. Máme podporu starosty i izraelské vlády, za tu dobu jsme se dostali daleko. V Izraeli je teď velmi snadné být gayem nebo lesbou, máme rovná práva téměř ve všem. Ale ten boj ještě neskončil. A je to boj, který se odehrává po celém světě.”

Jak velký podíl na tom mají právě průvody hrdosti?

Zásadní. Velmi důležitým prvkem v celém našem úsilí je být vidět. Nesmíme být někde schovaní. Než jsem přijel do Prahy, dost jsem si o zdejší situaci přečetl a zjistil. A četl jsem, že život pro homosexuály je tu poměrně snadný. Nikdy nebyli perzekuováni, nezažili v dějinách opravdu drsné časy jako třeba ve Španělsku za diktatury. I ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi je tu všechno v pořádku. Aspoň do té doby, pokud se s tím veřejně moc neukazujete. Ale v tom ta svoboda přece není. Svoboda neznamená, že se budete skrývat. A to je důvod, proč ty průvody. Být na očích. Vyjít ven z domů a z klubů a říct svým přátelům a sousedům: Podívejte, jsem teplej, tohle je můj milenec. Žijeme spolu a máme se rádi, přijďte nás někdy navštívit.

Pražský průvod tedy považujete za událost důležitou pro celou společnost?

Z pochodu bude mít v důsledku prospěch celá Praha i Česko. Podívejte se třeba, co se v průběhu posledních deseti let stalo s Berlínem, Barcelonou, Tel Avivem. Vidím tu změnu. Město je otevřenější světu, lidé jsou tolerantnější. Do průvodů se přidávají tisíce lidí ne proto, že jsou to gayové a lesby. Jsou to normální heterosexuálové, kteří prostě chtějí žít ve městě, kde můžete být tím, kým chcete, a nikdo vám do toho nekecá. Lidé mají rádi města, která jsou ke gayům vstřícná, protože je přitahuje ta svoboda. A města po celém světě z toho mají prospěch kulturní a ekonomický. Berlín je skvělým příkladem. Před dvacety lety neznamenal nic. Teď je tam komunita gayů velice aktivní a výsledkem je mimo jiné jeden z nejznámějších filmových festivalů světa. Myslím si, že lidé si zatím plně neuvědomují, co první průvod v Praze vůbec znamená. Za pět nebo deset let z toho budou mít užitek všichni. Je to svým způsobem pokrok. Další stupeň k životu ve svobodné společnosti.

Do Prahy jste přijel jako organizátor první gay pride v Tel Avivu a aktivní člen komunity gayů…

… a také jako zaměstnanec radnice v Tel Avivu, pracuji v kanceláři starosty. I on podporuje pražský průvod a radnice mi proplácí cestu. Prošel přitom podobným procesem jako celá společnost. V úřadu je třináct let, tedy stejně dlouho, jako se organizují tamní průvody. Já jsem mu pomáhal v kampani, když se ucházel o křeslo, on na oplátku slíbil, že pokud vyhraje, povolí zorganizovat první průvod. A přesně to se po jeho zvolení stalo. Přesto si nebyl úplně jistý, váhal. Možná to není úplně ono, možná už to bude moc, možná se to lidem ve městě nebude líbit. Byl to stejný strach, jaký se nedávno objevil i tady v Praze. Ale pro společnost to přece není nic nebezpečného. Je to oslava lásky, tolerance. Na naše průvody teď chodí asi sto tisíc lidí, homo i hetero. Spousta jich tam přijde se svým vlastním politickým a sociálním programem, názorem. Ať už tam jsou za práva žen, zvířat, nejrůznějších skupin… Je to oslava lidských práv. V tom to celé spočívá.

Takhle teď průvody v Izraeli vypadají po třinácti letech. Jaké byly začátky?

Snadné to nebylo. První gay pride jsme uspořádali v roce 1998, podporu města jsme získali o rok později. Ze všech stran jsme slyšeli různé poznámky, od lidí blízko náboženství po krajní pravici. Přesně jako tady. Ale to všechno je jen šum. Přesně to jsem říkal i českým organizátorům: Nenechte se tím šumem rozhodit. Nic to neznamená, s postupem let bude postupně utichat. Ale všechen ten rozruch je přirozený. Divil bych se, kdyby se tu neobjevil.

Určitě jste si všiml poznámek vrcholných státních úředníků v uplynulých dnech. Uráží vás to?

Ne, vůbec. Je to jenom další šum, zbytečný rozruch. Přitomíná mi to situaci v Izraeli před čtrnácti lety. Tehdejší prezident, dnes již zesnulý Ezer Weizman, v jedné škole pronesl velmi urážlivé poznámky na stranu homosexuálů. Lidi jsou přece muži a ženy, nic mezi tím, a mají vypadat a chovat se tak a tak, říkal. Strhlo se kolem toho hodně povyku, byla i demonstrace. Já jako aktivista jsem se spíš snažil ho vzdělat, poučit, protože takové poznámky vycházejí z neznalosti. Nevěděl, o čem mluví. Sjednali jsme si schůzku v jeho sídle a šli jsme si s ním popovídat. Setkal se s námi a myslím si, že pro něj to bylo poprvé, co potkal gaye a lesby. On si je do té doby představoval jako výstředně a vyzývavě oblečené postavy jak z kabaretu. Vyprávěl jsem mu o svém prvním manželovi, byl to plukovník v izraelské armádě, doktor, vážený člen společnosti. Pak jsme se sešli ještě několikrát a postupně změnil názor. Začalo ho to zajímat, byl zvědavý. Navíc jeho manželka, na svou dobu osvícená dáma, mu po tom neslavném proslovu vynadala. Říkala, že jestli se takhle bude chovat dál, vyhodí ho z domu. Opravdu ji to naštvalo. Znám její příbuzné, tak vím, co se kvůli tomu u nich doma dělo. Podobné to bylo i se starostou, u kterého doteď pracuji. Říkal, že se mu nelíbí, když se dva chlapi líbají. Dnes průvody oficiálně zahajuje.

Podle vás tyhle poznámky vycházejí hlavně z neznalosti?

Často ano. Třeba v Americe se týkají hlavně konceptu tradiční rodiny. To říkal George Bush a Sarah Palin. Jeden muž, jedna žena, mají se rádi, nepodvádí se a vychovávají dvě krásné děti. Ale tak to přece nefunguje! Tenhle biblický předobraz neexistuje. Adam a Eva jsou jen příběh, pohádka. Realita je mnohem komplexnější, stejně jako lidé, kteří v ní žijí. Homosexuálové, bisexuálové a transgender provázejí lidstvo celými dějinami. Můžete to buď ignorovat a být hloupí jako ti výše jmenovaní, nebo se tomu postavit čelem. V Izraeli se v posledních letech děje něco velice zajímavého. Gayům a lesbám postupně se stále více otevírá i náboženská komunita. Ortodoxní židé si chtějí uchovat své náboženství, žít ve víře a zároveň být součástí homosexuální komunity. I ti přijeli na pražský průvod. To mě na takových akcích baví, ta diverzita. Nejsme všichni stejní. Už nejsme jenom Adam a Eva. Dějiny se mění. Nemůžeme setrvávat v minulosti.

Na povolení homosexuálních sňatků si přesto v Izraeli budete muset ještě chvíli počkat.

V Izraeli je to téma ještě komplikovanější než v ostatních zemích, protože u nás jsou povoleny jenom svatby církevní. Nemůžete mít civilní obřad. To není jen otázka gayů, to je záležitost celé společnosti. A ke změně vede ještě dlouhá cesta. Nemůžeme vyřešit otázku sňatků homosexuálů před sňatky občanskými. Rabín by mě ani za nic nesezdal s dalším mužem.

Jste se svým partnerem zaregistrováni?

Ne, ani to nepotřebujeme. Právě proto, že není možné mít občanskou svatbu, stát uznává společné soužití de facto. Pokud žijete spolu, máte společné finance a okolí vás vnímá jako pár, pak máte stejná práva jako manželé. To se týká bez výjimky všech. Registrace v takovém případě vůbec není nutná. Ale když už někdo po sňatku touží, ať už civilním nebo homosexuálním, může vyjet za hranice. Hodně se jezdí třeba do Toronta, tam se můžete vzít i pokud nemáte kanadské občanství. Já a můj manžel se ale k ničemu takovému nechystáme, nepotřebujeme žádný papír, který bude říkat, že patříme k sobě. To my přece už dávno víme.

Jak se k tomu všemu staví armáda?

Vzhledem k tomu, že vojenská služba je povinná, armáda je zrcadlem společnosti a v našem boji hrála významnou úlohu. Byla uzavřená přesně stejně jako zbytek společnosti.

Nic víc, nic míň?

Tak. Když se něco změní v armádě, projeví se to ve společnosti a naopak. A z armády vzešly historické změny, dokonce od mého zesnulého manžela. Byl to doktor, rychle postupoval nahoru. Měl manželku, po čase si uvědomil, že je gay. Nechtěl, aby mu to bránilo v kariéře. Trvalo to dlouho, ale nakonec to dotáhl to až na plukovníka, to je poměrně vysoká hodnost. S manželkou se rozvedl, ta to pochopila, zůstali přáteli. V té době, na konci osmdesátých let, to nebylo nic jednoduchého ani běžného, odejít od rodiny, přiznat homosexualitu a přitom zůstat v armádě. Ale nevzdal se. Byli jsme spolu osm let, než umřel na rakovinu. Potom jsem v jeho boji vlastně pokračoval já. Říkal jsem armádě: Žili jsme spolu takhle dlouho, neposuzujte mě jinak než ostatní. Mám přece stejná práva přesto, že jsem gay. Trvalo mi to pět let potahování po soudech, než jsem dosáhl uznání. Stálo to spoustu peněz a času, každý týden jsem o tom mluvil v médiích. Teď jsem oficiálně uznaný jako jeho manžel, dostávám vdovecký důchod. Stal se z toho precedens, pro všechny další už je to mnohem jednodušší. To bylo v roce 1995. O něco později jsme s mým současným manželem vyhráli soud ohledně společných daní a převodů majetku, i v tom se teď na nás vztahují stejná práva jako na ostatní.

Ještě se chystáte na další kroky?

Bojujeme za právo na adopci a právo mít dítě. Hlavní otázkou je teď náhradní mateřství, které je v Izraeli pro sezdané páry ilegální. Za náhradními matkami se většinou jezdí do Indie nebo Spojených států. Tohle si náboženská komunita dosud drží, chce tím ochraňovat rodinu. To se může právně změnit za pár let.

I vy chcete mít dítě?

Ano. Začali jsme s přípravami, pojedeme do Indie. Pracuje tam dost lékařů z Izraele a je to levnější než ve Spojených státech. Chceme být rodiči. Ve Spojených státech takové rodiny fungují nejméně třicet let. Dlouhodobé studie ukazují, že děti z takových rodin nejsou nijak narušené, spíš naopak. Právě proto, že „rodiče“ se tak strašně snaží. Chceme mít právo na jiný model rodiny. Dva otcové a jedna žena? Žádný problém.

Rozhovor vyšel v časopise Instinkt.