Rakouského fotografa Andrease Bitesnicha proslavily po světě výrazné akty; z některých se už staly ikony, tisíckrát napodobované a kopírované. Před časem ale představil svůj poněkud odlišný výstavní projekt: extrémně kontrastní New York.
New York jste začal fotit před téměř dvaceti lety. Čím je pro vás zvláštní?
V podstatě ničím. Tím hlavním pro mě není místo, ale obraz. A že jsem fotil zrovna New York, to byla spíš souhra okolností, než záměr. Klidně to mohlo být jakékoli město, Praha, Vídeň… Zajímavá města jsou po celém světě a záleží jen na tom, co do něj přinesete vy, co tam chcete vidět. Když jsem byl mladší, chtěl jsem New York dobýt. Po nějaké době jsem si ale uvědomil, že jsem vlastně kosmopolita, Evropan, a najednou mě to přestalo lákat.
Fotíte stále na film, nebo jste přešel na digitál?
Fotím digitálně. Od chvíle, kdy bylo jasné, že film nemá další budoucnost, jsem s ním skončil. Digitál nabízí mnohem víc možností. Dřív se fotilo na obrovské desky, pak se kvůli jednoduchosti začalo přecházet na film. S digitální fotografií je to stejné. Myslím si, že není důležitý prostředek, ale technika, forma.
Je trochu paradoxní, že nemáte žádný zvláštní vztah k New Yorku ani sentiment vůči filmovému materiálu, přesto vaše fotografie často sentimentální jsou.
Manfred Zoll, který napsal průvodní slovo k mé poslední knize, říká, že jsem velmi sentimentální fotograf. Takový romantik. Asi má do jisté míry má pravdu. Hluboko uvnitř jsem, na povrchu možná ne tolik. Na druhou stranu jako umělec si můžete dovolit být klidně obojím.
Své fotografie posouváte do vysokých kontrastů, v čem pro vás spočívá kouzlo takových snímků?
Hrával jsem si různě s kontrasty a pak jsem si najednou uvědomil: ty fotky mají vypadat přesně takhle. Od té doby ve všech svých pracích šedé tóny velmi redukuji. To platí i pro akty. Modelové navíc nemají ani žádné podpatky, bičíky, nic takového. Zajímají mě čisté linie, harmonie, vše ostatní je omezeno na minimum. Pokud škálu z 256 odstínů šedé ztenčím na padesát, a pokud to pořád vypadá dobře, vím, že mám kvalitní základ.
Znamená to pro vás, že takový obraz je dobrý?
Pro mě ano. Je to ta první věc, kterou s fotkami zkouším. Pokud obraz obstojí, má šanci, že se objeví na výstavě nebo v publikaci. Neplatí to samozřejmě úplně vždy. Ale v tom spočívá kouzlo a krása umění. Není tu žádné absolutní měřítko. Záleží jen na mě. Pokud se mi něco líbí a mám z toho dobrý pocit, jdu do toho. A vůbec nezáleží zda to, co fotím, je akt, portrét nebo městská krajina.
Co vás vůbec přivedlo k fotografii?
Pracoval jsem v obchodě s elektronikou. A jednou potkal nějakého člověka, říkal jsem mu: co vlastně děláš? On, že je fotografem, fotí módní přehlídky v Milánu. To mě zaujalo, požádal jsem ho, aby mi ukázal něco ze své práce. Byl jsem unesen. Vyptával jsem se ho, jak jsi udělal tohle, jak tohle? Vysvětloval a já jsem okamžitě věděl, že to je přesně, co chci dělat. Byla to láska na první pohled. Když jsem vyfotil všechny své kamarády a známé, řekl jsem si, tak a teď potřebuji nějaké modely. A zavolal do agentury…
A teď máte víc zakázek, než můžete stihnout.
Měl jsem štěstí. Svou roli nejspíš sehrála i skutečnost, že jsem poměrně všestranný. Dělám krajiny, portréty, ženské a mužské akty, fotím v ulicích, fotografii jednou ročně také vyučuji, připravuji výstavy, vydávám knihy, kalendáře, plakáty. Dělám všechno, co s fotografií nějak souvisí. To mě zaměstnává a zároveň dodává sílu. Jeden den dělám tiskové konference, druhý den rámuji obrazy, pak zase fotím, jindy kupuji letenky… Každý den se od toho předchozího liší, nic se neopakuje. A já si připadám, jako bych byl v jednom kuse na dovolené, jako bych měl celoroční prázdniny. Lidé se mě často ptají: kdy odpočíváte? Já jim říkám – každý den. Pro mě je to potěšení, potkávat nové lidi a mluvit s nimi o tom, co mě baví. To je opravdový luxus.
Je v té záplavě práce přece jen něco, co vás baví o trochu víc?
Miluji všechno. Tu rozmanitost. Všechno, do čeho se pustím, dělám na 150 procent. Kdybych měl vymalovat tuhle místnost, nepřestanu, dokud to nebude perfektní. Jednou mě někdo požádal, jestli bych nevyrobil televizní reklamu. Říkal jsem, nemám s tím žádné zkušenosti, ale ok, zkusím to. A pracoval jsem na tom, dokud jsem nebyl spokojený. Pokud jste umělec, nezáleží na tom, co děláte, ať je to hudba, obrazy, fotky, cokoli. To, čemu se říká talent, je schopnost dělat rozhodnutí. Líbí se mi to, nebo to udělám znovu? Pokud tohle člověk dokáže, rozeznat dobré od špatného, má opravdový talent. To ostatní se lze naučit.
Jste renesanční člověk – děláte fotografie, nahrál jste hudební CD, vydáváte knihy…
A také je sbírám. V každém městě procházím antikvariáty a hledám knihy o fotografii, stejně tak i teď při návštěvě Prahy. Mám rád české fotografy a rád objevuji další. Rád se nechávám inspirovat klasiky.
Máte už velkou sbírku?
Pár tisíc to asi bude. Nikdy jsem je nepočítal.
Přečetl jste všechny?
Ano, než je dám do knihovny, každou aspoň prolistuji. Když mě fotografie začala hodně zajímat, mohl jsem si dovolit tak jednu knihu za dva měsíce. Stokrát jsem ji pak prolistoval. To mě utvrdilo v mé lásce k fotografii.
Jak vidíte budoucnost fotografie? Fotografem dnes může být každý, stačí zmáčknout spoušť nebo namířit mobil…
Dobrou fotku uděláte klidně s mobilem. To se děje stále častěji, a je to taky v pořádku. Ale lidé často nevidí rozdíl mezi tím a snímkem, za kterým je spousta úsilí. Je to stejné jako s videokamerami – je jich všude spousta, ale dobrých filmů je přesto pořád málo. Něco podobného se týká i kopií. Některé mé fotografie aktu se už kopírovaly tisíckrát, vždy v nich ale něco chybí, není to ono. A zrovna u aktů je velmi těžké původní obraz napodobit. Situace, prostředí, model, světlo… stejná kombinace se už nikdy nebude opakovat. Kopie vždy zůstanou jen kopiemi. A nejlepším způsobem, co s tím dělat, je být stále o několik kroků napřed. Pořád vytvářet něco nového. Tvůrčí energie je totiž něco, co se napodobit nedá.
Co plánujete dál?
Každý rok bych chtěl vydat jednu knihu ze série Deeper Shades. Ta další může být klidně o vodě (dívá se zrovna na sklenici s vodou, pozn red.), nebo o čemkoli, co mi přijde zajímavé. A dobrá věc je, že mi nikdo neříká, co mám dělat a jak. Jsem autor i vydavatel v jedné osobě. Kniha Deeper Shades / New York vypadá přesně tak, jak jsem chtěl, žádné kompromisy. Zodpovědnost za výsledek je jen na mě. A to je také věc, které se mnoho lidí bojí. Některé fotky možná vypadají trochu hrubě, syrově. Ale třeba Japonci mají takovou filozofii, že krása spočívá v drobné nedokonalosti. Myslím, že lidé mají rádi určitou nedokonalost. Alespoň já ano.
Rozhovor vyšel v časopise Týden.
You must be logged in to post a comment.