Vyčistil Kodaň od aut a radí New Yorku, jak provést to samé. Obdivuje historická centra, ale na Novém Zélandu postaví město budoucnosti. Vystudoval architekturu, přesto se nezabývá navrhováním domů, ale prostoru mezi nimi.

Volný prostor je pro vás důležitější než budovy samotné?

Dobrá architektura nespočívá v nějakých formách, ale v tom, jak dobře mezi nimi může probíhat život. Problém je, že na formy se dnes zaměřuje každý, ale na život už málokdo. A to je přesně to, co zajímá mě. Co se děje v prostoru mezi dvěma budovami? Jak by se na tom místě žilo, kdyby ty domy bylo kousek dál od sebe, nebo naopak o něco blíž? V architektonickém světě se dlouho věřilo, a věří doteď, že pokud budete stavět krásné budovy, všechno ostatní bude v pořádku. Ale tak to vůbec není. Ani si neuvědomujeme, že volný prostor mezi budovami ovlivňuje to, jak trávíme volný čas, jak se cítíme, jaký máme k místu vztah.

Ve kterých městech vztah mezi budovami a volným prostorem dobře funguje?

Například nedávno – natáčíme teď dokument s názvem Města pro lidi – jsem byl v Itálii, ve městě Sienna. Tam mají úžasné náměstí: je staré nějakých sedm set let a přitom má veškeré kvality, o kterých tu mluvíme. Má tvar mělké mísy, lidé se tam scházejí, posedávají… když prší, tak voda stéká dolů, je to opravdu úchvatné místo. A všichni lidé, kteří přijedou Siennu navštívit, tam jezdí nikoli kvůli katedrále nebo dalším historickým budovám, ale kvůli náměstí. Je to destinace sama o sobě. To samé v Římě. Pokud půjdete na Piazza Navona, i tady se vaše pozornost bude upírat právě k tomu náměstí, ne k okolním domům.

Našel byste podobný příklad i v Česku?

Třeba Telč, to je pro mě velmi zajímavé město. V podstatě jen náměstí. Velké a krásné. Mě by Telč vůbec nezajímala, pokud by tam nebylo právě to náměstí. Mohl bych uvést spoustu  příkladů, kde prázdný prostor sám o sobě je atrakcí. A proč by také nebyl? To jen my jsme už mezi všemi těmi modernistickými plány zapomněli, že i volný prostor může být úžasný. Stará města jsou takových míst plná.

Proč veřejná prostranství lidi tak přitahují?

Ať jsme venku nebo uvnitř, máme rádi pěkné prostory. Ale rozdíl je ten, že uvnitř jste v prostředí, které je kontrolované, má svá jasná pravidla, kterým se musíte přizpůsobit. Tohle ale venku neplatí, alespoň ne v takové míře. Také prostředí je mnohem rozmanitější, pořád se něco děje. A to je velmi přitažlivé. Na takových místech se učíme poznávat společnost, z takových míst dostáváte další informace. Ale dobře víme, že tou největší atrakcí ve městech jsou lidé. Ti jsou mnohem zajímavější než jakýkoli monument nebo umění. A každodenní život je tím nejlepším, co můžete ve městech vidět.

Postupně se tedy vracíme k modelu historických měst?

Dá se to tak říci. Znovu začínáme oceňovat význam a důležitost veřejných míst. To přesně byl ten problém s modernistickými městy, s modernou. Tam se ta myšlenka trochu zastavila a teď ji jakoby nacházíme znovu. Historická centra měst, která jsou teď zahlcena dopravou, se snažíme asapoň zčásti od aut vyčistit. Abychom ta místa mohli mít rádi.

Byl tohle také případ Kodaně před čtyřiceti lety?

Kodaň byla v té době auty úplně zamořená. Ale od sedmdesátých let se velmi změnila.

Byl prvním impulzem nátlak veřejnosti nebo rozhodnutí radnice?

Zrovna v Kodani to byl spíš takový experiment a všechny změny se tu děly pomalu. Například se na chvíli zavřela jedna ulice, lidé si řekli, že to není špatné. Pak se zavřela další a tak dál a teď tam je největší pěší zóna světa. Musíte lidem ukázat, co všechno je možné. Protože pokud něco neznají, těžko se toho budou dožadovat.

Změna v Kodani trvala několik desetiletí, zatímco například v New Yorku, který teď prochází něčím podobným, se všechno děje mnohem rychleji…

Před padesáti lety jsme žili v úplně jiném světě. V New Yorku si říkali: Jsme pozadu, musíme být rychlejší. Chceme být první, jako jsme vždycky byli. Oni na to navíc mají prostředky, také se tam hodně angažovaly různé občanské iniciativy. V Evropě byl tehdy na pomalé věci čas.

Dělaly se nějaké průzkumy veřejného mínění, jestli lidé se změnami souhlasí?

Nevím o tom. Například v New Yorku moje kolegy a mě požádali, abychom analyzovali data o tom, jak město funguje. Našli jsme řadu míst, která měla fungovat, ale nefungovala. Oni pak ta místa změnili. A my jsme udělali další studii a viděli, že už je to lepší. Moje filozofie ale není vyloženě „proti autům“, spíš „pro lidi“.

Není to skoro to samé?

Nemusí. Například na Champs Elysées projede každý den 135 tisíc aut a přesto je to pro lidi příjemné místo.

Brzy začnete pracovat na obnově novozélandského Christchurch, který nedávno zničilo zemětřesení. To bude asi úplně jiný způsob práce než dosud. Jaké tam máte plány?

Na Christchurch je zajímavé, že tam si lidé uvědomili, že nechtějí rekonstruovat město do té podoby, jako předtím. Starosta řekl: teď je ta pravá chvíle, kdy se nemusíme zabývat žádnými kompromisy a postavíme si takové místo, jaké se hodí ne pro dvacáté, ale pro 21. století. Udělali rozsáhlý výzkum, kterého se zúčastnilo asi sto tisíc lidí a kde zjišťovali, jaké chtějí mít město. Na základě toho vznikl nový plán. Jaká měli lidé přání? Na horních příčkách se umístily: zelené město, příjemné veřejné prostory, ekologická veřejná doprava, doprava na kolech a pro pěší, směs kancelářských prostor, obchodů, univerzit a vzdělávacích institucí, do toho začleněné prostory pro bydlení, žádné výškové budovy. Bylo zajímavé, že na otázku, co by si opravdu přáli, lidé odpovídali velmi podobně tomu, co píšu ve svých knihách. Jsou to moderní lidé, ale silnice, auta a parkování byly ve výsledcích až úplně dole.

Před pár desítkami let by výsledky asi byly dost jiné.

Tím jsem si jist. Pro Christchurch je to velká šance. Nemusejí stavět rozlehlé město propojené dálnicemi, ale naopak kompaktní město, kde většina věcí bude v dosahu chůze nebo kola.

Christchurch asi v tomto směru dlouho nezůstane jediný?

Nějakou dobu to trvá, někde déle než jinde, ale „směr větru“ se rozhodně otáčí. Města znovu začínají zajímat otázky prostředí, zeleně a kvality života. Paradigma se mění po celém světě. A Christchurch se doslova stane městem budoucnosti. Zadání znělo vybudovat nejlepší možné město pro 21. století. Teď mají šanci ho mít. Máme opravovat to, co bylo zničeno? Radši se pokusíme postavit na zemi kousek nebe.

Rozhovor vyšel v časopise Týden.