Nejsem žádný hipík, jen hledám logická řešení současných problémů, říká světoznámý průkopník ekologického bydlení Mike Reynolds. Staví domy ze starých pneumatik, lahví a plechovek a na jedné takové budově pracoval v roce 2012 i kousek za Prahou.

Byl jste velmi mladý, když jste začal s tímhle typem bydlení experimentovat. Jak to všechno začalo?

Když mi bylo asi dvacet dva, poslouchal jsem zprávy, kde se zrovna mluvilo o vyhozených plechovkách od piva. Jsou podél silnic, na ulicích, všude. A říkalo se tam: v budoucnosti budeme mít s odpadky problém. A samozřejmě že máme, po celém světě. Nejsou to jen plechovky, také plasty, pneumatiky, je toho spousta. A v těch samých zprávách pak o chvíli později mluvili o tom, že se bude kácet nějaký les, aby bylo dřevo na stavbu domů. Že to může ovlivnit hodnoty kyslíku a oxidu uhličitého ve vzduchu, a že bydlení bude dražší, protože nám budou ubývat lesy. Já jsem v té době čerstvě ukončil studia architektury a říkal jsem si – tak proč tedy nestavíme domy z plechovek od piva místo stromů? A všichni si mysleli, že jsem úplný blázen. Přesto jsem to zkusil.

Začal jste sbírat plechovky…

… a postavil z nich zdi. Pak jsem zkoušel používat pneumatiky, lahve, zároveň bylo třeba vybudovat systém na zachytávání vody, odpady, využívat sluneční energii… Nebyl to nějaký plán, prostě jsem přidával věci kousek po kousku až mi došlo, že vlastně stavím ekologické bydlení. V podstatě jsem ale jen zareagoval na ty věci, o kterých se v médiích říkalo, že budou problém. Říkal jsem si, že to přece žádný problém být nemusí. A když to jde na jednom místě, proč by to nešlo všude na světě? Není to nic složitého a lidi to začíná zajímat. Třeba loni jsem o tomhle konceptu budov v Česku jen mluvil. Letos tu jednu stavím.

Je to uskutečnitelná představa – mít takové bydlení pro sedm miliard lidí na planetě?

Ano. Pokud to můžu dělat já, proč by nemohlo sedm miliard dalších? Nejsou k tomu potřeba žádná elektrická vedení, jaderné elektrárny a složité sítě… Energii můžete chytat i ze slunce. Zároveň si také uvědomíte, že nepotřebujete mít tolik. Ale také nemám v úmyslu žít jako nějaký hipík v indiánském týpí úplně bez ničeho. Chci mít horkou sprchu, splachovací záchod, nabíječku na mobil a počítač, světla… klidně i velkoplošnou obrazovku, proč ne. Ale to přece jde i bez toho všudypřítomného plýtvání.

Zní to logicky, přesto se toho spousta lidí bojí. Je to strach ze změny?

Možná nedůvěřivost. Každý na světě se vám snaží něco prodat, obrat vás o peníze. Možná si říkají – je to až příliš jednoduché na to, aby to byla pravda. Já nepotřebuji přesvědčit každého. Nemáte zájem? Tak nashledanou. Já jen říkám: podívejte se, ono to opravdu funguje. Samotného i po těch letech mě to stále překvapuje – procházím se uprostřed studené zimy svým domem a je mi teplo, nikde žádné topení… A přitom to je jen fyzika pro základní školy. Nesnažím se zachraňovat planetu. Ale svět by byl i pro mě mnohem lepším místem k životu, pokud by byl každý šťastný. Pokud každý žije v dostatku, pak není čeho se bát.

Asi je jednoduší pracovat v místech, kde nic není, ale co třeba města, která už mají komplexní infrastrukturu?

Infrastruktura se v podstatě všude rozpadá. Třeba New York začíná zachvacovat panika, město začíná mít problémy s elektřinou, odpady… stojí na pokraji zhroucení v nepříliš daleké budoucnosti. Mimochodem pro New York, pro střední část Manhatttanu, také máme jeden projekt. Pět minut chůze od Empire State Building postavíme zeměloď.

To je jen jedna stavba. Jak by se podle vás mělo v případě New Yorku postupovat ve větším měřítku?

Nedívám se na věci v tak velkém měřítku. Dělám věci postupně, jednu budovu po druhé. Je to podobné jako s rakovinou. Lidé nemají rádi, když dělám takové přirovnání, ale je to podobné. Šíří se od buňky k buňce. To samé je s mými budovami. Pokud postavíte jednu, která funguje, ostatní si toho všimnou a začnou to chtít také. Rozkřikne se to a začne to žít vlastním životem. Stále více lidí nebude spoléhat na dodávky vody a elektřiny od města, budou mít vlastní. Pokud budou dobré podmínky, ta znalost, informace se rozšíří po městě stejně jako virus v lidském těle. Až na to, že tohle je dobrý virus. A já se jen snažím vytvářet dobré podmínky, aby se tenhle virus snadno šířil. Podmínky se týkají zákonů, omezení, strachu a spousty dalších věcí. Jak vyrobit virus, tedy budovu, která bude soběstačná a která se o vás bude starat, to už umím. Teď jen změnit ty podmínky.

Dokážete stavět v různých klimatických podmínkách?

Máme prototyp takového bydlení pro každé místo na zemi.

Co oblasti, které jsou v zóně zemětřesení, hurikánů, tsunami a dalších živelných katastrof? Jak by v takovém prostředí obstála zeměloď?

Po hurikánu v New Orleans nás žádali, abychom tu oblast přestavěli. Ale to je přece hloupost budovat obydlí na takovém místě. Musíte u toho také trochu přemýšlet. Můžeme dělat budovu, která bude odolnější proti zemětřesení. Ale pokud přijde a bude silné, pak nepomůže nic. Musíte prostředí a přírodu také respektovat. Chce to trochu skromnosti a pokory. Ale to je asi příliš filozofie pro stavební úřady a developerské firmy. Těm musíte říct, že nový dům nebude potřebovat ropu, jeho provoz nebude moc stát, ušetří peníze… úředníkům musíte všechno přepočítat na peníze. To ostatní není důležité.

Jaké typy budov jste zatím postavili?

Obytné budovy, to je také to hlavní. Pak nějaké školy, hotel, navrhli jsme restauraci.

Říkáte, že jste postavil i hotel?

Takový bed&breakfast v Novém Mexiku. Lidé tam jezdí na dovolenou, aby uvěřili, že je opravdu možné v takové budově žít. Místo týdne na lyžích si přijedou vyzkoušet, jaké to tu je. Neděláme tomu žádnou velkou reklamu. Ale pokud děláte něco, co je správné, lidé si vás najdou sami.

V jakých extrémních podmínkách jste už stavěl?

V pěti tisících metrech v horách v Bolívii nebo na Andamanských ostrovech u Bengálského zálivu, kde bylo neskutečné horko a vlhkost, moji kolegové z toho doslova omdlívali, navíc deset metrů od našeho tábora žili krokodýli… Ale ať je to obrovské horko nebo zima, dokážeme tam postavit dům, ve kterém vám bude příjemně. Zkoušíme to u polárního kruhu i u rovníku. Čím je to místo extrémnější, o to snadněji se nám pak bude stavět v mírném pásu. A to je také důvod, proč pořád zkoušíme různá prostředí. Klidně bych něco postavil i na měsíci, kdybych měl, jak se tam dostat.

Jak dlouhá byla cesta od první myšlenky po funkční dům?

Nějakých dvacet let. Začal jsem v roce sedmdesát. Asi za dvacet let mé domy byly celkem dobré. Po třiceti letech byly sakra dobré, teď po více než čtyřiceti letech jsou skvělé. Tyhle domy se o vás postarají. Ale pořád se učím, stále to může být ještě lepší. První dům, který jsem nazval zemělodí, byl můj vlastní a doteď v něm žiju. Ale musíte lidem dát to, co chtějí. Nepřesvědčuji nikoho: toho se musíte vzdát, tohle je zbytečné, musíte žít jednodušeji. To nedělám. Řeknu jim, ok, za čtyři sta tisíc dolarů vám postavím luxusní dům. Za tři sta něco jednoduššího, a tak dál. Chcete něco skromného? Padesát tisíc. Dokážu postavit dům na jakékoli úrovni. Záleží jen na vás.

Bohatý člověk se rozhodne, že vymění svůj dům za luxusní zeměloď?

Ano. V Evropě, Spojených státech…

Takže to nebyl jen jeden případ?

Naopak – spousta.

Kolik lidí po vás chce, abyste jim postavil dům?

Právě teď to jsou nějaké tři tisíce lidí.

A za rok jich stihnete kolik?

Nějakých pět, šest. To nemůžu všechno zvládnout sám. Proto své metody učím i další lidi.

Podle čeho se rozhodujete, co nakonec postavíte?

Pokud je to něčím zajímavé místo, nějaká výzva, nebo podle toho, jestli zrovna potřebuji peníze nebo ne. Pokud ano, postavím nějaké nákladné sídlo, pokud ne, pojedu na Haiti a po zemětřesení budu stavět tam a zaplatím to ze svého. Uvedl jsem celou tuhle věc do pohybu. A doufám, že bude moci pokračovat i nezávisle na mě. Nechci, aby mě následovali všichni. Ale chci, aby ti, které to zajímá, tak mohli žít i bez mé pomoci.

Máte už vyškolené studenty, kteří mohou vzít práci za vás?

Jednoho v Novém Mexiku, pár lidí v Austrálii a dalších zemích… Ale teď je ještě důležité, aby každá nová budova v každé zemi byla dobrá. Nemůžeme si zatím dovolit udělat chybu. Mohli bychom stavět mnohem víc než teď, ale radši si dáváme pozor. Nechceme si zkazit jméno.

Někdo si přečte rozhovor a řekne si, proč to nezkusit? Ale je to vůbec bez předchozích zkušeností možné?

Na to se zaměřujeme teď. Během veřejných diskusí se nás lidé pořád ptají, jak to uděláme, čím začít? A my teď vyrábíme jakousi mapu, která lidi dovede krok po kroku až nakonec k hotovému domu. Ale je teda pěkně těžké takový návod sestavit. Proto také provozujeme akademii, snažíme se v každé zemi vzdělat několik lidí, kteří to budou umět a budou tak moci pomáhat ostatním.

Jak by podle vás vypadal ideální svět dejme tomu za deset let?

Není důležité, jak by vypadal, ale jaký by z něj lidé měli pocit. Jen si představte, že žijete ve světě, kde jsou všichni šťastní!

Měla jsem na mysli spíš realistický výhled…

Ale to přece možné je.

Za deset let?

To asi ne. Ale měli bychom na tom začít rychle pracovat. Možná těch deset let je to jediné, co nám ještě zbývá.

Rozhovor vyšel v časopise Týden.