Jsme čtyři bělošky, první den v Keni. Jdeme se podívat do Mathare, druhého největšího slumu v Africe. Potkat lidi, které zklamal „africký sen“. 

„Kdybyste sem šly samy, nemuselo by to s vámi dobře dopadnout,“ říká na úvod Douglas, jeden z místních „průvodců“, který nás už očekává. Musíme se totiž nějak odlišit od zvědavých a jistě bohatých cizinců, a to je prý možné jedině s někým, kdo z Mathare pochází. Douglas se tu narodil, žil tu do dospělosti a doteď zná všechny v okolí. „Nikdo by si nedovolil na souseda, to je skoro jako rodina,“ říká, zatímco se zdraví s kolemjdoucími.

Podle hrubých odhadů tu na okraji Nairobi žije asi šest set tisíc lidí. Hlavní město Keni se ostatně mezi africkými slumy „pyšní“ i prvenstvím. Ten největší, asi milionová Kibera, leží rovněž na jeho předměstí. Okrajové části nebo menší slumy jednou za čas keňská vláda srovná se zemí – kvůli hygieně a obav ze šíření nakažlivých nemocí, a také kvůli kriminalitě. Za hranicí slumu totiž platí jiná pravidla. Málokdo by sice ublížil lidem ve svém okolí, ve městě ale zábrany padají. „Vláda se bojí, že je to tu líheň zločinu, že většinu jich ve městě mají na svědomí právě lidé ze slumů,“ říká Douglas. Ptám se, zda snad vláda nemá pravdu. „No…,“ chvíli váhá, „spíš ano.“

Fotbal především

Na fotbalovém hřišti na okraji slumu se zároveň se potkáváme s Francisem z místního sportovního spolku MYSA (Mathare Youth Sports Association). Jejich smíšený fotbalový tým o sedmi členech ve věku od patnácti do necelých třiceti let se zrovna v té době připravuje na odlet do Česka, kde budou jeden měsíc objíždět česká města a odehrávat přátelské zápasy.

Rosický, Baroš, Čech… pálí na mě jména českých fotbalistů dvaadvacetiletý Alfred. Den předtím jsme na evropském šampionátu hráli zápas s Ruskem. „Mám rád hlavně Rosického, tak jsem to přál vám, škoda, že to nedopadlo,“ komentuje prohru 4-1. A dodává, že kvůli Rosickému sleduje i britský Arsenal. Prý jestli mě fotbal taky baví. A má záporná a laxní odpověď mu vůbec nedává smysl.

Zdá se, jakoby se chod celého Mathare točil kolem fotbalu. Ti, kdo chtějí být nejlepší, trénují několik hodin denně pět dní v týdnu. „Musím se udržovat ve formě, jinak mě někdo rychle nahradí,“ říká Kevin, který hraje keňskou první ligu, nejvyšší soutěž v zemi. Moc toho nenamluví, ale angličtina mu jde dobře, jako ostatně skoro všem, s nimiž jsme ve slumu měly příležitost prohodit pár slov.

Cesta dovnitř

Scházíme od fotbalových hřišť do útrob Mathare. Role mých průvodců se ujímají Christine a Alfred. Oba fotbalisti, oběma něco přes dvacet. Míjíme chatrče sbité z prken, přikryté vlnitými plechy a vplouváme do proudu lidí, odpadků a zvířat. Všude se něco prodává, pod nohama pobíhají slepice a kozy. Většinou je sucho, jen občas přeskakujeme kaluže smrdutého bahna.

Bělošky tu způsobily pozdvižení – lidé zdraví a podávají ruce, děti zvědavě pokukují a chtějí si sáhnout. A všichni se usmívají. Je zrovna pěkné sobotní odpoledne a jakoby i sem na chvíli dolehla bezstarostná nálada. Obavy z toho, nakolik budeme na místě působit nepatřičně, stejně jako úvahy o tom, nakolik etické je procházet se bídou druhých, pomalu mizí. Zrovna v tu chvíli Mathare nevypadá jako místo úplného zmaru.

Pravdou ovšem zůstává, že většina lidí tu živí početné rodiny z několika dolarů na den. „Ještě nedávno to byl jeden dolar, ale i tady se všechno zdražuje,“ podotýká Francis. A Christine, zatímco stoupáme do kopce po prašné cestě, pokračuje. „Každý si tu musí nějak vydělávat. Platí se tu nájem, stejně tak k použití toalet je třeba mít v kapse pár drobných.“ Kvete tu malý byznys – někdo prodává jednoduchá jídla, jiní mají stánky se zeleninou nebo improvizovaná kadeřnictví. Žít bez peněz se nedá ani tady.

Na televizi k sousedovi

Vcházíme na návštěvu do jedné ze dvou miniaturních místností. Dovnitř se vejde sedačka, dvě židle, skříň a také jedna cennost – stará barevná televize. „Trvalo dlouho, než jsem na ni ušetřil,“ říká George, hlava jedenáctičlenné rodiny. Sousedé ji nemají, chodí se dívat k němu. Hlavně na fotbal, jak jinak. Žije tu s manželkou Florence a devíti dětmi, hned na dosah paže je další obydlí naproti. Stejně jako jejich děti se oba ve slumu už narodili.

Stručně popisují klasický příběh. S vidinou dobré práce a lepšího výdělku odešli z venkova za lepším životem do velkého světa. Nenašli tu ani jedno, ale zpátky do rodné vesnice se vrátit nechtěli. Sice by se možná měli o malinko líp, sobě i rodině a sousedům by ale museli přiznat, že selhali. „Lidé si Nairobi představují jako ráj, odejdou z vesnice do města, že zbohatnou, ale jde to těžko,“ vysvětluje nám pár hodin předtím Francis z místní univerzity (zjevně je to oblíbené jméno), zatímco sedíme na benzínce kus od centra Nairobi. „Skončí ve slumu, kvůli hrdosti a hanbě se ale nechtějí vrátit zpátky. Chudí žijí, chudí umřou.“

Jednou z dcer Florence a George je osmnáctiletá Petronella. Dělá už dva roky brankáře („Musím hodně trénovat, je tu velká soutěživost.“) a také ona se zanedlouho poprvé podívá za hranice. „Jsem na ní hrozně pyšná,“ říká nám její maminka Florence, zatímco se tísníme na staré modré pohovce. Vypráví o své dceři, mluví svahilsky a zrovna není po ruce nikdo, kdo by její slova přeložil. Její tvář a chvějící se hlas ale mluví za vše.

Cenné knihy a odpolední matematika

Mezi prvními, kdo se s fotbalem v rámci rozvojové pomoci podíval do Evropy, byl George. Teď má ve slumu na starosti knihovnu a půjčuje místním dětem knihy. Čtou děti hodně, zajímá mě. „Jako diví,“ odpovídá George. „Baví je to.“ Mezi oblíbené knihy prý patří africká klasika Down the River Road, ale v povinné školní četbě je třeba také Ibsen v angličtině.

Získat nové knihy v takových podmínkách není jednoduché, a tak nejčastěji pocházejí z darů.  „Někdo nás navštíví, nebo někdo od nás odjede do Evropy, rozkřikne se to a lidi nám něco pošlou,“ vysvětluje George. „Knihy nám také posílá jedna Němka, kterou to celé zaujalo.“

Začíná tu zrovna odpolední hodina matematiky, cosi na způsob družiny a odpoledního doučování. George vysvětluje asi desítce školáků, jak si poradit se slovními úlohami. Těch starších se venku ptám, jak těžké je ze slumu odejít. A chtějí vůbec? „To ano, chtěla bych mít pěkný byt,“ říká Petronella. Nájmy jsou ale vysoké, byt je třeba sdílet, ale s kým, když všichni kamarádi jsou ze slumu? „Na druhou stranu slum z nás už nikdo nedostane, to je naše součást a vždy to tak bude.“ V tom se shoduje s ostatními, v jejich hlase dokonce zaznívá určitá hrdost. „Máme tu rodinu, kamarády, vyrostli jsme tu. Přece jen jsme tu doma.“

Článek vyšel v časopise Týden a online na tyden.cz.